Díky jednomu myslivci jsem se čirou náhodou dostal k zajímavému dokumentu, který částečně i vyvrací námi dlouhá léta zažité modely přikrmování a lovu. A co bych to byl za myslivce, kdybych se nechtěl dále vzdělávat, co mohu dělat lépe. Dva příspěvky, které jsem vybral, jsou z volně stažitelného Sborníku příspěvků ze semináře pořádaného Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR, regionální pracoviště Správa CHKO Slavkovský les.
Odkaz na sborník
Současné pohledy na péči o zvěř
doc. Ing. Vladimír Hanzal, CSc.
Katedra myslivosti a lesnické zoologie, Fakulta lesnická a dřevařská, ČZU v Praze
Úvod
Při hospodaření se zvěří a zajišťování péče o zvěř v člověkem změněné krajině je nutné primárně vycházet ze skutečnosti, že zvěř je přírodním bohatstvím. Podle čl. 7 Ústavy České republiky „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.― Z této zásady vycházel také Ústavní soud v nálezu č. 49/2007 Sb. v souvislosti s výkladem postavení myslivosti jako společenské aktivity, vztahů mezi vlastníky pozemků a uživateli honiteb a poslání myslivosti.
Z Nálezu ÚS vyplývá, že myslivost a právo myslivosti jsou společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí - zvěře.
Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody. Podstata myslivosti v české právní úpravě směřuje k naplnění ústavního cíle, tedy k ochraně zvěře a také k ochraně myslivosti jako národního kulturního dědictví.
Podle české právní úpravy není zvěř prostředkem k realizaci myslivosti, nýbrž naopak myslivost je prostředkem pro dosažení optimalizace chovu zvěře.
K dosažení zmíněných cílů je nutné mít značné odborné znalosti, a to zejména v oblasti biologie a etologie zvěře, principů výživy zvěře, welfare zvěře aj. K dosažení odpovídajícího odborného přístupu jsou nutná ještě tzv. volní východiska, kterými je především ochota poučit se ze zkušeností, ochota změnit své chování a ochota ctít pravidla včetně morálních a etických zásad.
Zmlazování borovice blatky v NPR Paterák a škody na lesních porostech
Klasickou ukázkou pozitivní zkušenosti byl společný projekt CHKO SL, LZ Kladská se sídlem v Kynžvartě a ZF JU v Českých Budějovicích, v rámci kterého byl řešen problém zmlazování borovice blatky v NPR Paterák a současně škody na lesních porostech v hospodářských lesích.
Eliminací nesprávných metod péče o zvěř, neodborného předkládání jadrného krmiva spárkaté zvěři a vytvořením pastevních příležitostí pro spárkatou zvěř se podařilo zásadně snížit tlak spárkaté zvěře na les, viz. přiložená tabulka a graf.
Níže: Vývoj redukovaných ploch jednotlivých typů poškození lesních porostů na LZ Kladskáv letech 1992 – 1997:
Výstupy a navržená opatření
Při navrhování opatření bylo vycházeno z přirozených potravních potřeb spárkaté zvěře daných adaptací na sezónní potravní nabídku a s tím související intenzitou metabolismu.
Přiložené obrázky znázorňují na přikladu srnčí zvěře (princip je shodný s ostatními druhy spárkaté zvěře), že zažité přístupy k péči o zvěř a zafixovaná představa, že spárkatá zvěř v zimním období strádá, a tudíž je nutné ji intenzivně přikrmovat, jsou zcela mylné a ve svém důsledku škodlivé.
Spárkatá zvěř je na mimovegetační období velmi dobře připravena: v zimním období čerpá energii ze zásobních tukových depozit a pouze doplňuje energii ve velmi omezené míře spásáním rostlinné potravy. Doba nouze může nastat v případě dlouhé a chladné zimy v březnu a dubnu, kdy dochází tuková depozita, prodlužuje se den a začíná se zvyšovat intenzita metabolismu. To je období, ve kterém je velmi vhodné předkládat zvěři kvalitní objemové krmivo (nejlépe s dostatkem jetelovin jako zdroj bílkovin) nebo letninu. Jinak se zvěř soustředí na získávání potravy ohryzem kultur a mlazin.
Zažitá praxe předkládat zvěři v zimním období energeticky bohatá krmiva s nedostatkem vlákniny se tedy nejen míjí účinkem, ale vede k vyvolávání acidóz a v jejich důsledku také k poškozování stromů okusem.
Proto je vhodné předkládat přežvýkavé zvěři od února kvalitní objemová krmiva, aby si mohla doplnit potravní deficit, který vzniká v souvislosti s vyčerpáním energetických rezerv a s narůstající energetickou potřebou vyvolanou zvyšujícím se metabolismem v souvislosti s přebarvováním, růstem plodů u samic apod.
Kvalitní seno by mělo být předkládáno tak, aby do něj nepršelo a nezplesnivělo. Předkládání jádra není ve volných honitbách z důvodu nemožnosti zabránit nepravidelnému a často nadměrnému příjmu vhodné. Na příjem jadrného krmiva je nutné zvěř postupně připravit, neboť je nutné, aby se v jejím bachoru vytvořilo odpovídající osazení symbiotickými mikroorganismy. Základem krmné dávky volně žijících přežvýkavců je objemové krmivo, jádro je pouze doplněk, který je v přírodních podmínkách k dispozici pouze koncem léta a na podzim.
Předávkování jadrným krmivem vyvolává zažívací potíže: metabolické acidózy, které nutí zvěř získávat například vlákninu spolu s tříselnými látkami ve formě ohryzu či loupání.
Velikým nešvarem z hlediska výživy je předkládání balíků senáží a siláží v zimním období. Siláž je energeticky velmi bohatá, ale má malé množství vlákniny a její příjem vyvolává metabolické acidózy. Siláže i senáže ve zmrzlém stavu vyvolávají katary - jejich prvním příznakem jsou průjmy, které by měly být dostatečným signálem pro mysliveckého hospodáře, že škodí nejen zvěři a dopouští se týrání z nedbalosti, ale druhotně také vyvolává poškození prostředí, ve kterém zvěř žije.
Redukce jelení zvěře: je lov za kaţdou cenu skutečně účinným nástrojem redukce škod na lesních porostech?
Miloš Ježek
Katedra myslivosti a lesnické zoologie, Fakulta lesnická a dřevařská, ČZU v Praze
Úvod
Redukce jelení zvěře je pro mnoho vlastníků lesa klíčovou otázkou při současném lesnickém hospodaření s důrazem na minimalizaci škod na lesních porostech. Její realizace ale často probíhá všemi prostředky, které mnohdy hraničí se zákonnými nebo etickými normami. Přikrmovací místa by měla být preventivním opatřením vzniku škod, ale lov jelení zvěře v jejich okolí může způsobit zcela opačný efekt.
Z výsledků studie financované Národní agenturou pro zemědělský výzkum vyplývá, že lov v okolí přikrmovacích míst má zásadní vliv na chování jelení zvěře v jejich okolí, a ve svém důsledku může být i důvodem vyšších škod na lesních porostech.
Průběh výzkumu
K získání informací o chování jelení zvěře bylo použito telemetrické sledování zvěře pomocí GPS obojku. Tento obojek zaznamenával polohu zvířete v intervalu jedné hodiny a pomocí akcelerometrického čidla také aktivitu zvířete každé dvě minuty. Studie se uskutečnila v Doupovských horách (honitba Hradiště Vojenských lesů a statků, s.p.), v centrálních Krušných horách a ke srovnání byla použita telemetrická data z výzkumných projektů Národního parku České Švýcarsko. Celkem do analýzy vstoupilo 62 kusů jelení zvěře. V místech, kde se zvěř pohybovala, byly mapovány krmelce, přikrmovací místa a vnadiště, a byl sledován jejich režim, tedy zda se na těchto místech loví, nebo nikoliv.
Výsledky
Výsledky poskytují jasný důkaz o tom, že zvěř na lov v okolí přikrmovacích míst reaguje. Zvěř navštěvuje místa, na kterých se loví, s menší intenzitou (asi o 30 %), ale zejména se v jejich okolí chová jinak. V praxi to vypadá tak, že pokud se na přikrmovacím místě neloví, zvěř k němu přichází za soumraku, velkou část noci stráví v jeho těsném okolí a ráno odchází zaléhat do přilehlých lesních porostů, vzdálených obvykle 300-500 metrů. Pokud se ovšem v oblasti praktikuje intenzivní lov na vnadištích a krmelištích, zvěř je velice nervózní, a i v případě, že přikrmovací místo navštíví, tráví u něj jen nezbytně nutnou dobu, přijme potravu a okamžitě z něho odchází. V průběhu noci se k němu sice několikrát vrací, ale vždy od něj odchází do vzdálenosti minimálně 200-300 metrů.
Obr. č. 1:
a) jelen přichází k přikrmovacímu místu, a to v obou případech (na místě s lovem i bez lovu);
b) jelen na místě bez lovu zůstává ve 20:00 u přikrmovacího místa, zatímco jelen od místa, kde je prováděn lov, odchází (do vzdálenosti 100-200 metrů od přikrmovacího místa), zaléhá a přežvykuje;
c) jelen u místa bez lovu se stále nachází do vzdálenosti 100 metrů od přikrmovacího místa, zatímco jelen na místě s lovem se opět vrací k přikrmovacímu místu;
d) jelen u místa bez lovu se stále nachází do vzdálenosti 100 metrů od přikrmovacího místa, zatímco jelen na místě s lovem odchází do vzdálenosti 100-300 metrů;
e) jelen u místa bez lovu se v ranních hodinách přesouvá na své denní stávaniště, kdy v okolí přikrmovacího místa (do vzdálenosti 100 metrů) strávil celou noc, jelen u místa s lovem se již k přikrmovacímu místu nevrací a odchází na své denní stávaniště.
Dochází tak k tomu, že pokud se zvěř v těsném okolí přikrmovacího místa neloví (do vzdálenosti 100 metrů), tráví u něj prokazatelně více času než v jeho širším okolí (ve vzdálenosti od 100 do 300 metrů) - opačný poměr je v případě míst, kde se lov praktikuje. Negativní jev lovu se tak může zásadně projevit ve výši škod na okolních lesních porostech: je logické, ţe pokud se zvěř nevyskytuje v lese (ale v našem případě u přikrmovacího místa), nemůže v lese ani škody způsobit. Situace je ale zajisté mnohem složitější.
Zajímavý vliv na chování zvěře má kromě lovu i jiná myslivecká činnost. Tou je tak velmi oblíbený sběr parohů v předjarním období, tedy v době, kdy zvěř obvykle ještě velice intenzivně navštěvuje přikrmovaní místa (přikrmování by mělo sloužit jako preventivní opatření zabránění škodám na lesních porostech, resp. k redistribuci zvěře). Analyzovali jsme dobu nejčastějšího vyrušování: případy, kdy zvíře urazí během viditelné části dne (od 10 do 14 hodin) více než 500 metrů za jednu hodinu. K těmto případům dochází právě v období shazování paroží jeleny (Obr. č. 2).
Obr. 2.: Vyrušování zvěře ve sledovaných lokalitách
To se projevuje i ve vzdálenosti zálehů od přikrmovacích míst během dne. Tato vzdálenost se v průběhu února a března výrazně zvyšuje. Důvodem je pravděpodobně rušení zvěře při hledání jeleních shozů. Tím si tak sami myslivci výrazně snižují účinnost přikrmovaní jako preventivního nástroje minimalizace škod na lesních porostech.
Závěr
Přikrmování zvěře má ve středoevropských podmínkách dlouholetou tradici. Již několik desítek let je přikrmování jedním z hlavních nástrojů mysliveckého managementu. Během posledních desetiletí ovšem přikrmování prošlo rychlým vývojem, došlo ke změně v primárním poslání a v praktikách přikrmování.
Původním cílem přikrmování byla pomoc zvěři v překonání nepříznivých klimatických podmínek (obvykle závěr nevegetační sezóny). Spárkatá zvěř byla tedy přikrmována pouze v zimním období, a to v množství, které nezbytně potřebovala. Toto množství
bylo také výrazně ovlivněno ekonomickou silou společnosti, která si v dřívějších dobách nemohla dovolit zvěř „překrmovat―. S ekonomickými a sociálními změnami v posledních desetiletích ovšem nastala i změna v přístupu k přikrmování. Čím dál
častěji se začalo používat přikrmování jako nástroj pro prevenci škod na lesních a zemědělských kulturách, poté i jako nástroj k usnadnění lovu a zvýšení jeho efektivity za účelem redukce početních stavů.
Právě používání přikrmování a vnadění k usnadnění lovu (případně zvýšení jeho efektivity) je v současné době asi nejpalčivější problém myslivosti. Ukazuje se, že právě lov má extrémní vliv na prostorovou distribuci zvěře a přístup subjektů myslivecky hospodařících v krajině tak může mít pozitivní, ale i negativní vliv na aktivitu zvěře a její zvyky. Z pohledu myslivecké legislativy není vnadění a přikrmování spárkaté zvěře za účelem lovu téměř vůbec řešeno (s výjimkou zákona o odpadech č. 185/2001 Sb.). Zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb. primárně řeší přikrmování zvěře a myslivecká zařízení z pohledu péče o zvěř.
Zároveň jsou zde ovšem jasně definovány podmínky lovu v okolí těchto zařízení (v době nouze minimálně 200 metrů od nich). Klasická zařízení sloužící k přikrmování jsou z hlediska frekvence používání na ústupu (zejména u spárkaté zvěře) a jsou nahrazována „multifunkčními― zařízeními, která slouží primárně k lovu zvěře (vnadiště). Právě z důvodu zvýšení efektivity lovu slouží často i vnadiště jako místa, kde se zvěř přikrmuje, a klasická přikrmovací zařízení jsou rušena. Tento systém se víceméně pohybuje v šedé zóně zákona o myslivosti a nelze ho nijak postihnout ani nijak regulovat. Přitom právě lov na přikrmovacích místech může sehrát významnou roli v aktivitě zvěře, kvalitě, množství a pravidelnosti příjmu potravy a způsobit negativní projevy související s prostorovou distribucí a působením zvěře na lesní porosty.